Na tuto scénu se asi těšilo hlavně mužské publikum, nicméně režisér kvůli ní už dlouho nespal. Jedná se o jednu z prvních scén celého filmu a měla by znázorňovat první a poslední potkání milostného aktu. Natáčení probíhalo za účasti lidí z trikového studia.
Odpoledne se natáčelo opět u Jana v alteliéru, kde nás čekalo překvapení ve smyslu proslovu k panence, které Jan říká Princ - Sára.

Odpoledne se nám opět podařilo dostat na místa, která hrála v životě Jana Saudka významnou roli. Ve vile z první republiky Jan Saudek žil se svou poslední ženou Marii, která zemřela velice mladá. Dnes zde žije Janova nejmladší dcera Marie. Téma drog, vězení a odražení se ode dna bylo na programu dne.

Natáčení v americkém voze pana režiséra bylo zcela úmyslné a nejednalo se o žádný product-placement. Šlo o to odlákat pozornost Jana Saudka, který má rád "ameriky" z šedesátých a sedmdesátých let a položit mu ty nejradikálnější otázky na tělo.

Velice citlivé téma se rozehrálo ráno u hrobu Janova otce na Novém židovském hřbitově. Dokonce jsme se dozvěděli, že je Jan Saudek přímým příbuzným spisovatele Franze Kafky. Natáčení tohoto dne tedy probíhalo v klidu a atmosféra byla poněkud napjatá, nikoli však špatnou náladou ale únavou a jakýmsi přetažením z předchozích dnů.
Poté jsme byli svědky fotografování pro jednu nadaci. Dcera Marie a její děti nám dokázaly, že stud do Janovy rodiny nepatří.
Dále následovala cesta po místech, kde Jan působil před desítkami let. Letmo nám představil, kam se bude stěhovat, ale o to detailněji nám ukázal další z řady svých temných komor a bývalých ateliérů.

V kanceláři zástupce šéfredaktorky časopisu Harper´s Bazaar, jsme hovořili s Pavlínou Hodkovou, současnou přítelkyní a partnerkou Jana Saudka. Rozhovor byl trochu ovlivněn emocemi a náš film musel vnímat další slzy. V podvečer se natáčely pocitové obrázky z Janova návratu domů cestou z Hlavního nádraží po žižkovských dlážděných chodnících.

Budíček ve tři hodiny ráno a hurá na natáčení ranního Žižkova. Bylo to docela zábavné a záživné. Hned po rozbřesku jsme vyběhli do ulic a ptali se lidí, kteří se trousili z barů, co si myslí o Janu Saudkovi. Večer jsme zase snímali noční život a večerní Prahu, atmosféry, které k Janu Saudkovi patří stejně jako jeho oprýskaná zeď.

Snad bychom nenašli v týmu člověka, jenž se netěšil na tento den. Naložili jsme Jana do produkčního vozu a vyrazili po místech fotografií více než významných. Měli jsme obrovské štěstí na lokacích a tak se nám podařilo dostat nejen do dvora Koněvovy 142, kde je slavné okno, ale i promluvit se sousedkou, která to vše zažila ze svého pohledu.

Stejně jako v předchozím případě nás čeká i v tento den velká řádka překvapení. Navštěvujeme Janovo pražské bydliště, byt v nástavbě osmého patra paneláku na Žižkově. Tak trochu se dostáváme do předrevolučních let. Jako by se tu zastavil čas. Atmosféra je však opět zdrcující a omamující, nedá se pochybovat, že zde žije umělec světového formátu.

Poprvé navštěvujeme Jana Saudka v jeho trvalém bydlišti, v místě, které zná málokterý blízký natož novinář. Vilová „chata“ poblíž Dobříše nás dostává svou atmosférou, jsme uchváceni zahradou a dělem z druhé světové války, které stojí zarostlé uprostřed tohoto začarovaného království.

Fotokomora Jana Saudka je magické místo, o tom jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži. Natáčela se scéna, kdy vidíme mistra tam, kde mu možná bylo celá ta léta nejlépe. Odpoledne jsme pak zažili asi největší tornádo celého filmu – jmenovala se Dominika a my ji přejmenovali Démonika. Výsledek se dozvíte ve filmu, ale už teď vám můžeme prozradit, že to bylo, jako by se přes Jana přehnal uragán.

Jeden z nejtěžších natáčecích dnů vůbec. Dlouhou dobu jsme se produkčně na vlak připravovali a doufáme, že se zadařilo. Ve spolupráci s generálním ředitelstvím Českých drah a se společností JLV jsme vytvořili zázemí v jídelním voze pro cestu z Prahy do Olomouce a zpět. Tam jel Jan Saudek na setkání se svou láskou po 50ti letech. Jestli se dočkal, se dozvíte ve filmu, ale již předem můžeme prozradit, že se opět jednalo o citově vypjaté natáčení. Cesta zpět už byla ve znamení nálady z předchozí schůzky, a tak sentiment a i trocha zklamání byly na místě. Z filmařského hlediska se ale paradoxně jednalo o dobrou náladu z kvalitního materiálu.

V tento den se natáčela jedna z úvodních scén filmu. Dále se pokračovalo v trochu výtvarném duchu, když jsme sledovali Jana, jak píše dopis - vyznání a nakonec došlo i na skryté dojetí. To když jsme hovořili na téma dvojčata Jan a Kája Saudkovi. Tuto scénu zachytila kamera v neobyčejně krásném filmovém tvaru. V závěru tohoto citlivého bloku vás bude čekat i jedno trochu hororové překvapení.

Tento slunečný den jsme natáčeli velice citlivé povídání s nejstarším synem Jana Saudka Samuelem a s jeho přítelkyní Sárou, která byla dlouhá léta Janovou pravou rukou. Kromě neustálého vlaku ve zvukové stopě a všudypřítomných dětských hlasů, vše proběhlo bez jediného zaváhání.

Film dostal své oficiální požehnání, a to ve formě tiskové konference v sále č.3 multiplexu Palace Cinemas ve Slovanském domě. Novináři měli v samotném začátku možnost vidět v akci skladatele Varhana Orchestroviče Bauera, jak diriguje pozvaný miniorchestr. Pak už dal moderátor Rádia IMPULS Ivo Apfel slovo režiséru Adolfu Zikovi. Ten představil přítomné hosty, kterými byli kameramané Jan Bartoň a Robert Bílý, již zmíněný Varhan Orchestrovič Bauer, Laco Deczi, jazzová ikona z New Yorku a v neposlední řadě ten nejdůležitější, Jan Saudek.

Tato krásná neděle byla zatím jedním z nejtěžších dnů v celém natáčení. Museli jsme za jediný den natočit Jana, jak běhá svých pravidelných 8 kilometrů, jak posiluje v přírodním stylu a nakonec ještě natočit jednu z úvodních scén filmu - dobovku, kdy si dvojčata hrají na pískovišti, honí se kolem stromu a chtějí vidět to, co nemají. Uf, podařilo se, ale bylo to o nervy. O to více, že se nám ztratila jedna kamera - dobří lidé ale ještě existují...našla se (neuvěřitelné)!

Dlouhou dobu se producent filmu rozhodoval pro tu správnou postprodukci. Proběhlo několik jednání a je třeba říct, že rozhodnutí nebylo jednoduché. Každá ze tří společností, která z těchto schůzek vzešla, měla něco do sebe a všechny tři se chtěly na tomto zajímavém projektu podílet. O to těžší bylo se rozhodnout jen pro jednu. Nakonec se jí stala společnost PPP – Post Produkce Praha.

Na tento den jsme se všichni těšili, Jan slavil 72. narozeniny a měla se natáčet beseda v divadle, kam se přihlásily stovky lidí. Vzhledem ke kapacitě divadla jsme ale byli nuceni vybrat pouze 80 šťastlivců. Kromě nás se ovšem na tento den těšila také policie a maratónci Pražského mezinárodního maratónu, kteří uzavřeli přístup k Divadlu Na zábradlí, kde se mělo natáčet. Takže kompletní štáb si dal posilovnu a maratónský běh s nimi, protože auta s kamerovou a osvětlovací technikou musela zůstat za zátarasy odhadem kilometr od místa natáčení. Aktuální výsledky: režisér – 3kg, asistent režie -2kg, produkce dohromady – 8kg, kameramani - 5kg, ale beseda byla úspěšně natočena a Jan - skvělý jako vždy. 12.5.2007
Tento den byl památný pro všechny členy našeho týmu, Jan nás totiž pozval na natáčení onoho posvátného okamžiku, kdy vzniká jeho fotografie. A všichni dobře věděli, že jen poměrně vzácně Mistr fotí oblečené postavy, takže tréma a těšení se bylo na místě. A Jan nezklamal, v jeho pověstném ateliéru nás očekávaly dokonce tři velmi spoře oděné modelky, uherák a dobré víno. Natáčení proběhlo za neuvěřitelného soustředění celého štábu, i když se kameramanům rosila nejen skla, ale i čela. Řeč byla i o vínu a uheráku – uherák jsme snědli a červeným vínem bylo umělecky potřísněno bílé triko naší asistentky režie a bude pravděpodobně vystaveno ve studiu. Takový to byl den. 10.5.2007
Dnes probíhalo snad už poslední snímání fotografií Jana Saudka v neuvěřitelném prostoru Galerie Futura. Snímání se může zdát jako poměrně nudná záležitost, ale když si představíte fotografie v tak obrovské hodnotě, jakou mají a snažíte se je přichytit na zeď tak, abyste je nepoškodili a to vám velmi zdařile bojkotuje průvan v katakombách, objevili jsme novou pozici tohoto dokumentu a to „chytač fotografií“, jehož úkolem bylo stát či ležet na zemi pod fotografiemi a v případě sfouknutí větrem je zachytit, aby se jim nic nestalo. A když jsme toto s úspěchem přežili nejenom my, ale i fotografie, dorazil na rozhovor sám mistr Saudek a vrhl se při natáčení s takovou vervou na žebřík, že jsme přemýšleli o speciálním pojištění jeho osoby. P.S. Má více energie než celý náš štáb dohromady! Samozřejmě až na pana režiséra.

Velkým oříškem pro celý štáb zůstávalo, čím a na jaký materiál se bude film točit. Celý projekt vznikal již od roku 2002 a spolu s ubíhajícími roky se měnila i technika připravená pro první klapku. Naštěstí však v náš prospěch. Nakonec jsme se rozhodli pro metodu záznamu, kterou do ČR přivedl pan Jiří Kubík, tedy záznam na HDV s využitím konvertoru pro filmové objektivy Carl Zeis. Filmová skla nás ve finálním testu dostala a získala si důvěru režiséra.